Bertíček (*15.12.1995 +3.5.2011)

Byl jsi oddaným přítelem, který po porodu na mě již čekal doma. Hrozně ráda jsem Tě škádlila, kousala do tlapek a ty jsi na mě jen tak vesele vyplázl jazyk a zatvářil ses hrozně znuděně. Dávala jsem Ti obojek na zadek protože přes tvoje kudrlinky jsem nemohla rozeznat čumáček. Učil jsi mě chodit, moje první krůčky byly s vodítkem ruce. Na druhým konci vodítka jsi stál ty, díval ses na mě a povzbuzoval mě. Jak jsem vyrůstala, rostl jsi semnou. Poprvé jsme Tě ostříhali a už si vypadal jako pes. Koupili jsme Ti novou mističku a nebylo nic neobvyklýho, že mě rodiče hledali po celém bytě a vždycky mě našli na chodbě, jak s tebou piju vodu z tvé misky, která Ti zůstala celý život. Občas jsem ochutnala i granule, ale to mě zatrhli a dávali misku raději z mého dosahu. Váleli jsme se ve sněhu, tahal si prázdné boby, dělala jsem si z tebe koníčka. 

Plynul čas dál a já jsem rostla. Brala jsem Tě s sebou na tréninky agility a ačkoliv Ti bylo deset let, vše Tě bavilo a vše si semnou dělal oddaně. Jako ten nejlepší přítel ... Skákali jsme spolu přes překážky, koupali se spolu v řece. Když mi bylo smutno, stačilo se k tobě jen přitulit. Absolvovali jsem spolu i závody. Vždycky si semnou šel do všeho, i když Tě boleli nohy, byl jsi šťastný, když jsme spolu něco podnikali.

Ale v poslední době na tobě stáří šlo vidět. Už jsi moc neviděl, ráno když jsme Tě vzbudili tak si vrčel, protože si nás nepoznal a my jsme tě vzbudili, dostat Tě na procházku někdy bylo šílený drama a neskutečnej adrenalin. Narážel si do dveří ale doma jsi to znal. Venčení třikrát denně. Když pršelo, stávala jsem u dveří a ty jsi šel venčit sám. Od našich dveří po garáže a zpátky. Na víc jsi se nezmohl, boleli by Tě pak hrozně nohy. I tak si ráno někdy špatně vstával. Včera jsem s tebou byla venku, ty jsi štěkal a já se smála, blbly jsme. 

A teď je to všechno pryč. Už nikdy Tě nebudu hladit, chytat Ti blechy, hrozně se Ti smát, neučit Tě nové triky, nebudeš honit míček, nebudeš štěkat na návštěvy, na zvonek, nebudeš už nikdy hlídat děti, nebudeš semnou nikdy spát v posteli, nikdy mě nezašpiníš blatem chodbu, už nikdy Tě nebudu zachraňovat z chodby. Ale proč mi nikdo doprdele řekl že včerejší den byl ten poslední, kdy Tě uvidím? :(
Je to hroznej pocit, stávat pomalu od židle abych Tě nezašlápla a pak si uvědomit, že už tu vlastně nejsi .. 
Je to hroznej pocit, chodit pomalu ke dvěřím aby jsi neštěkal ... a pak si uvědomit, že už tu vlastně nejsi .. 
Je to hroznej pocit, při myšlence že už tu nejsi .. 
NAVŽDY V NAŠÍCH SRDCÍCH. BYL JSI HRDINA. Sbohem, lásko:(